Někdy se tváříme, že existují jen dvě možnosti. Buď něco umíme, nebo ne. Kdy ale můžeme říct, že umíme třeba anglicky? Když dokážeme pozdravit, objednat si v restauraci nebo přečíst anglickou knihu? A když něco neumíme, zapomínáme, že to tak nemusí být pořád. Vždyť "Já to neumím" a "Ještě to neumím" jsou úplně rozdílné věty...
Pamatuji si, když jsem někdy doma řekla, že něco neumím, odpovědí mého otce bylo "tak se to nauč". Nebudu lhát, štvalo mě to. Zároveň mě to ale naučilo nic nevzdávat bez boje.
Něco podobného se snaží vyučovat Carol Dweck, autorka knihy Nastavení mysli, která se růstovým myšlením dlouhodobě zabývá. Carol říká, že když nám dítě řekne, že něco neumí, máme zdůraznit, že to JEŠTĚ neumí. To znamená, že se to může naučit. Proces učení si můžeme představit jako kontinuum, mezi body NEUMÍM a UMÍM. Když se něco učíme, tak se nepohybujeme na těchto extrémních hodnotách, ale někde mezi nimi. A jediné, co nás může zpomalit, nebo i zastavit na cestě k bodu "umím" je naše lenost a hořkost z toho, že to neumíme. Když si ale řekneme, že to "ještě" neumíme, uvědomíme si sílu potřebnou k tomu, abychom se na cestě poznání posunuli kupředu.
Proto když vám příště dítě řekne, že něco neumí, nemusíte mu hned říkat "tak se to nauč". Stačí říct: "Máš pravdu, JEŠTĚ to úplně neumíš, ale když se na to spolu na chvíli podíváme, uvidíš, že to budeš umět lépe."
